MaT's World   |   Gemologie   |   NDT   |   Archiv IT
Turnov - Neoficiální a nezávislé stránky města Turnova (logo, 16,5 kB)

Svatoanenské rozjímání aneb Pokrok z řetězu utržený

Luděk Frýbort

Koukám na kalendář ... podívejme se, máme tady jubileum. Šestadvacátého července 1914, a... kdopak ví, co se tehdy stalo? Nu, kdo neví, pomohu mu: nestalo se nic. Vůbec nic. Tím je ten den památný. To až nazítří Rakousko-Uhersko vydalo ultimatum Srbsku, přespříští den mu vyhlásilo válku, a pak už to šlo samotíží a poskopečku až do dneška.

Válka, z ní rozvrat, z něj revoluce, to se ví, za samé překrásné cíle, jenže jediné, co přinesly, byla destrukce principů, jimiž do té doby držela pohromadě měšťanská společnost. A jak se ten vůz jednou rozjel, už nebyl k zastavení, další násilnická hnuti se inspirovala revoluční představou, že svět lze uzdravit na komando, z toho vzešla další válka, další rozvrat po staletí uznávaných hodnot ... co bychom si vykládali. Vězíme v tom dodnes až po uši. Den svaté Anny byl poslední, kdy ještě svět byl v pořádku, jak mě poučil můj pamětnický dědeček. Myslel jsem si tenkrát o dědečkově informaci své, maje ji za výraz staromilské nostalgie. Ale uplývá pomalu devadesát let od řečené meze dějin a ukazuje se, že milý dědeček měl pravdu. Po celý ten čas spěl svět a Evropa zvláště ke svobodě, ke spravedlnosti, za jasnými zítřky a ještě k pul kopě jiných takových věci, ale když přešel, vidíme, že si mohl své jasné zítřky až na výjimky nechat. Těmi výjimkami je bezesporný vědecký a technický pokrok, k němuž by ale došlo i bez slavných vítězství a nových cest lidstva, jakož i skutečnost, že v západnější Evropě, někdejší to líhni neustálých válek za čest a slávu a jiné hlouposti, se to dnes už, doufejme že definitivně, nepere. Tím je výčet pokroku ukončen, co se přihodilo nad něj, mohly si dějiny směle nechat od cesty. Světový řád, jehož byl den svate Anny roku čtrnáctého posledním vzdechem, byl rozbit, ale místo něj nevzniklo nic lepšího. Nové pořádky byly sice hlučně oslaveny, nové prapory zasvěceny a hymny zkomponovány, to vše zpečetěno nesčíslnými konferencemi, ale ohlédneme-li se po výsledcích, jsou žalostné. A výsledek je jediný soudce někdejších slavných záměrů. Mohly být dobře míněné, mohly k nim dát podnět celé pluky vynikajících osobností, ale co je to platné: ideji a činů, o nichž lze bez rozpaků říci, že se osvědčily, bylo v průběhu posledních sta let jako šafránu, a snad i toho je víc.

Řeknete mi možná - a co Masarykovo Československo? Obnoveni české samostatnosti? Ano; ale pokusme se na ně podívat očima neutrálního pozorovatele, jemuž nehárá v hrudi plamen tuzemského vlastenectví. Poví nám, že prvních dvacet let zmíněného státního útvaru nebyl sice žádný zázrak, ale alespoň slušný průměr v mezích obvyklé evropské demokracie. Co následovalo poté, stálo bez výjimky za starou bačkoru, a naskýtá se otázka, jestli dvacítka prvorepublikových let tu truchlohru vyváží. Jistě, já vím, že za pád první republiky jsme nemohli my, ale jiní, pravda. Jenže zrovna tak je pravda, ze vývoj, nastartovaný po svate Anně roku čtrnáctého, těm jiným dílo zkázy umožnil. Lze se s jistotou domnívat, že při zachování předválečného řádu by žádný Hitler ani Henlein nemohl na sebe ani upoutat pozornost, natož strhnout moc. Ani Lenina by nebylo, ani Velké říjnové a mnoha dalších revolucí... Jestli by císař pán dosud seděl na svém trůnu v Schonbrunnu, o tom je arciť těžké se bavit; ale stabilita v Evropě by byla zajištěnější než všemi Velkými, Malými i ostatními dohodami, co jich následovalo poté. Rakouská říše, ač předmět mnohého posměchu, měla v středoevropském prostoru svou funkci: byla účinnou hrází jednak proti velkoněmecké, jednak proti velkoruské pýše a rozpínavosti. Hráz se však zřítila a ledy se pohnuly. O čtvrt století později se zhroutilo Německo - jistěže vlastní vinou, ale to bohužel před následky nechrání - a východní povodeň zaplavila půl Evropy. Málo chybělo, a mohla ji o nemnoho později zaplavit celou. Dodnes nebyla mezera po oněch dvou hrázích zcela zaplněna. Jestli Evropská unie či NATO ... zatím bych se zdržel překotného soudu. Přijďte se zeptat po dvou, po třech stech letech, což je doba, která dává vyzrát politickokulturním systémům. Oběma jmenovaným útvarům sice držím palce a pokládám je za to nejlepší, co je právě na tržišti dějin nabízeno, nicméně se nemohu zdrzet jistých obav. Svou liknavostí, svou slabostí a ohlížením se, kdo by vyřídil konflikty současnosti za ně, občas upomínají na obě někdejší dohody, Velkou i Malou. Je známo, že když nastala hodina zkoušky, nezbyla z naděje v ně kladené ani pára.

To se však ještě stále pohybujeme na půdě staré dobré Evropy, kde důsledek zhroucení bývalého pořádku nemusí být každému zřejmý, zejména cení-li si nade vše toho, jak si přišel na své nacionální principy. Jinak to vypadá v širých okruzích okolního světa, kde někdejší systém, kritizovaný, ale dobře fungující, byl s opovržením rozbit, ale cokoli jej mělo nahradit, selhalo bud naprosto, nebo není konečnému selhání daleko. Ten systém, ať už přestanu chodit kolem horké kaše, se nazýval kolonialismus. Můžete nyní do mě bušit, jsem připraven. Nicméně si dovolím i v tomto případě setrvat při názoru, jejž jsem naznačil o několik řádek výš: neměřme ideje ani ušlechtilosti vyhlášených zásad, ani schopnosti shromáždit kolem sebe houfy přitakajících krasoduchů, nýbrž jedině a pouze praktickým výsledkem. Je-li jim hlad, rozvrat a krveprolévání, jsou veškerá ohleduplná vysvětlování zbytečná.

Den svaté Anny roku čtrnáctého byl poslední, kdy byl svět v celé své kulatosti přístupný, i když někdy s obtížemi. Ještě obsahoval neprobádané plochy pralesů a odlehlé ostrovy s kanibalským folklórem, ale nebylo v něm oblastí, oddělených ostnatými dráty ideologických diktatur, ani nebyl rozštěpen útočným náboženským fanatismem. Velmoci pořádaly své obřadné války, ale neměnilo se jimi dohromady nic; když trouby válečné dozněly, vítěz i poražený pokračovali v dosavadním životě, nikoho ještě nenapadlo vnucovat sousedům umělé návody na přeorání společnosti, ani k nim vyvážet svá revoluční bláznovství. Práce byla prací, píle se vyplácela, lenost nikoliv, zlovůle byla trestána, dobrá pověst ceněna, návody na zásadní rekonstrukci světa nepřesahovaly omezený prostor kavárenských debat. Zlatý byl ten tvůj svět, dědečku, svět jako květ, teprve teď, po málem stu let, to začínáme chápat.

Výsledky první světové války otevřely cestu pokroku. Zatím si nikdo nepoložil otázku, co vlastně to slovo značí; až dnes začínáme tušit, že pokrok, toť ze řetězu utržený vývoj. Nastává, když člověku nestačí, jak se příroda a dějiny odvíjejí samy sebou, a chce ten postup uspíšit, případně otočit do jiného směru dle zdání své osvícené mysli. Západní svět zasáhl domnělý pokrok tragicky, ale nezahubil jej. Světy jiné ... můžeme mít různé názory, ale vezměme si k ruce atlas a podívejme se, kam bychom se ještě bez velkého strachu mohli vydat; tím také zjistíme míru destrukce. Kdepak výpravy napříč Afrikou jako za časů Holubových nebo ještě Hanzelkových, jedna za druhou odpadají donedávna bezproblémové země, naposledy se od světa rozumu odtrhla téměř celá rozlehlá oblast islámských kultur, až nakonec zbývá už jen o málo víc než okruh naší vlastní, západní civilizace. Co se to stalo? Do jaké propasti se zřítil z řetězu utržený vývoj, neboli líbeznějším slovem pokrok?

Před svatou Annou ještě Západ nic nepředstíral. Šířil svůj vliv ve světě, veden v tom výhradně vlastním zájmem, jímž někdy byly přírodní zdroje nebo strategická poloha, ale většinou jen větší sláva evropské vlasti, osudem vyhlédnuté k tomu, aby nad ní slunce nezapadlo. A ono to, kupodivu, fungovalo. Kolonialismus možná jemu podřízené národy utlačoval, ale nehynuly mu pod rukama hladem, nevybíjely se navzájem v krvavých kmenových konfliktech, jimiž jako by se hlásila zpět ke slovu doba kamenná, nestávaly se oběťmi zkorumpovaných samovlád. To proto, že kolonialismem vnutil Západ africkým i jiným národům svou vládu a svou organizaci, ne však své ideové hodnoty. Po ukončení druhé světové války (o jejíchž nedotknutelných výsledcích je pořád tolik řečí) evropské mocnosti od koloniální praxe upustily. Snad že nebyla tak výnosná, jak si ledakdo podnes představuje, snad že jim bylo čím dál svízelnější potýkat se s domorodým nacionalismem, který sice v oblastech dnešního třetího světa nebyl doma, ale jako každý plevel se tam docela pěkně uchytil. Především však, že z řetězu utržený pokrok přehodil výhybku: země neevropských kultur se sice zbavily bílé nadvlády, zato však spěchaly převzít od bílého muže všechno, i to, k čeho převzetí naprosto nebyly schopné: jeho parlamentní demokracii, jeho vládní a jiné formy. Výsledkem nebyl demokratický stát, nýbrž jeho tragická karikatura, rostlinky pokroku možná s dobrou vůlí zasazené, ale v neuživné půdě zplanělé. Západ se rozhodl toho nedbat, selhání nevidět, a když i viděl, naložil si vinu za všechny neúspěchy a katastrofy, k nimž někde stále hojněji docházelo, na vlastní hřbet. Shrňme výsledek těch snah: po padesáti letech už nelze přehlédnout, že je pramizerný. Doufalo se v rozvoj, ale místo něj se dostavil jen rozklad, urychlený posvátnou zásadou nevměšování; co vybudoval koloniální systém, se už jen rozpadalo, až na konci z řetězu utrženého vývoje stoji ... ó, kéž by se vrátil den svaté Anny.

Některé druhdy kolonialisty utlačené země, Somálsko či Kongo například, dospěly ke konečnému rozpadu všech struktur, stát zanikl, vládu vykonávají už jen lupičské bandy. Jiné stojí na hraně takové propasti, a ještě jiné k ní z větší či menší dálky směřují. Experiment dekolonializace, kdysi s velkými nadějemi a mnoha ušlechtilými řečmi započatý, ztroskotal. Západní hodnoty zůstaly tam, kde byly, a pokus nahradit je hodnotami místními, z tradic a schopnosti nerozvinutých zemí vycházejícími, selhal. Co teď? Povyházet rozplemenivší se domorodé papaláše, rozpustit ničemné armády, obnovit v nouzi nejvyšší nějakou formu přímého západního dohledu? Obyvatelé mnohé rozvrácené země by jistě rádi takové řešení přijali, i když jejich mocnáři už méně. Poslední dobou se zdá, že je takové východisko místy hledáno. Receptem všeobecné spásy se ale sotva stane. Státy Západu stěží znovu zatouží se celé vyčerpat v té nevděčné úloze. Jakáž pomoc, omyly a pošetilosti uplynulého času nesou své následky jako vždy, je-li příliš překotně opuštěn osvědčený způsob a zahájena honba za bludičkami. A už se nedá nic dělat, lidem i národům nezbývá než se ubírat dál cestou, jež v bláhovém sebevědomí nastoupili, zpětný pochod před den svaté Anny není možný. Snad jen poučení ... nechytat se hned všeho, co krásně, slavně zní, vybírat si bedlivě v nabídce času. Návod k výběru je snadný: rozumný vývoj přicházívá sám – jen to, co je uměle popostrkováno, zabloudí.


(c) 2000-2006 MaT, Všechna práva vyhrazena