MaT's World   |   Gemologie   |   NDT   |   Archiv IT
Turnov - Neoficiální a nezávislé stránky města Turnova (logo, 16,5 kB)

Od sociální demokracie k …

Ivan Turnovec

Sociolog Ralf Dahrendorf, rektor St.Anthony´s College v Oxfordu, řekl v roce 1996 polskému novináři Jacku Žakovskemu: My jsme měli svůj sen a vy (mínil tím Poláky, ale platí to pro všechny postkomunistiké národy – pozn. IT) jste měli také svůj. Podíváte-li se pozorněji na naše evropské sny, zjistíte, že to byly v podstatě sny negativní. Vy jste snili o světě bez cenzury, bez front, bez politické policie a ostnatých drátů na vašich hranicích. Nesnili jste o chudobě, nezaměstnanosti, velkých sociálních rozdílech. Snili jste o ideálním světě, který ve skutečnosti nikdy neexistoval. My jsme o takovém ideálním světě snili také. S tím rozdílem, že my jsme věřili, že ho jednou vybudujeme a vy – zavření za železnou oponou – jste věřili, že existuje. … Řeknu to otevřeně. Před námi Evropany stojí nové velké problémy – ekonomické sociální i politické – a nutí nás, abychom značně přehodnotili své představy.

Dokud byl svět rozdělen na dva tábory z nichž měl každý svou supervelmoc určující pravidla, a každý měl svého nepřítele, bylo vše jednodušší. Západ prosazoval individuální lidská práva (svobodu pohybu, svobodu slova, spolčování atd.), Východ svobodu individuální potlačoval, a protežoval třídní kolektivismus. Jako náhražku za svobodu nabízel právo na práci a základní sociální jistoty. Pád komunismu znamenal strukturální změnu celé mezinárodní politiky. Předchozí polarizaci a s ní spojený řád vystřídal chaos. Dnes teoreticky existuje shoda v tom co je demokratická vláda a co jsou základní lidská práva, nicméně je problematické jejich dodržování. Jako demokratický se totiž prezentuje mnoho režimů, které mají autoritářské praktiky. Platí to pro většinu postkomunistických států i pro naší republiku.

Základním problémem současných demokracií je přemíra norem, o kterých rozhoduje jen malá skupinka lidí (poslanci a senátoři) aniž je dostatečně odborně fundovaná. Stranická zastupitelská demokracie není občansky demokratická, podíl straníků mezi občany republiky je cca 10%. Ona navíc není demokratická ani vnitrostranická politika, vládnou sekretariáty, členská základna většinou nerozhoduje. Administrativní řízení je stále autoritativní. Zvolená státní správa si přivlastňuje čím dál tím větší díl moci, aniž je zodpovědná za svá chybná rozhodnutí. Navíc si kasta „profesionálních“ politiků neuvědomuje, že je jen pověřena, aby společnost vedla a prosazovala občanské požadavky. Současná krize v sociální demokracii je toho typickým příkladem. Idealistu Špidlu odepsali jeho pragmatičtí, moci chtiví kolegové nespravedlivě. To co mu vyčítají, pokles preferencí a neúspěch ve volbách do EU, nezavinil on, ale chování celé politické špičky v čele s panem Grossem. Špidlovo rozhodnutí opustit vedení strany i vládní post je správné a čestné. Naopak snaha těch, kteří jej svým chováním podrazili a sahají po moci bez jeho idealismu jen s pragmatickou chutí vládnout dokud to bude možné, je hanebná o to víc, že jde o lidi kteří jsou zodpovědní za občanské znechucení daleko víc než sám, dnes už expremiér Špidla.

Sociální politika vyspělých evropských států vytvořila specifický model průměrného občana, člověka zaujatého vlastním blahobytem a pohodlným životem, který postrádá ochotu dobrovolně cokoli obětovat pro své společenství a postoupit jakékoli riziko (a to nejen ekonomické, ale i politické). V konzumní společnosti nechce nikdo obětovat život při obraně ostatních. Kult spotřeby a pečovatelský stát udělal z mnoha lidí v určitém smyslu závislé otroky. Tragedií je, že existují levicoví politici, kteří to nejsou schopni pochopit a rádi by i nadále omezovali občanskou iniciativu svým rozhodováním. Sociální představa blahobytu je o přerozdělování příjmů neboli peněz z daní, kterými „solidárně“ ti bohatší pomáhají chudším. Při tom daňová zátěž rozdávaná jako podpora nezaměstnaným, nemocným a starým začíná překračovat možnosti těch produktivních pracovníků. Dochází k zadlužování státních rozpočtů. Sociální sliby nelze plnit, jsou čím dál tím dražší. Lidí nevytvářejících hodnoty přibývá, a současně jejich nároky na životní úroveň garantovanou státem jsou velmi vysoké.

Růst produktivity znamená jen to, že mnohem menší počet lidí vyrábí více. Rozdíly v příjmech jsou neúnosně veliké a stále se zvětšují. To ale neřeší zdroje pro podporu všech sociálních požadavků. Pokud méně lidí vyrábí více, znamená to, že více lidí nevyrábí nic a tím pádem potřebují sociální podporu. Ti, kdo se podílejí na tvrdém konkurenčním boji, nemají zájem kohokoli solidárně podporovat. Finanční prostředky potřebují pro rozvoj svých firem. Individualismus zatlačil do pozadí povědomí společného zájmu. Konkurence se stala hodnotou vytlačující solidaritu a společenské vazby, o něž se opírají sociální státy. Globální ekonomická konkurence posledních dvaceti let – mezi hospodářskými systémy, státy, velkými korporacemi – sice prokázala neschopnost komunistických režimů a vedla k jejich pádu. Nicméně současně otřásla celým hodnotovým systémem a životním modelem demokratické Evropy. Dochází k rozpadu společenských vazeb a to je nebezpečím pro další vývoj. Znechucení stranickou rozpínavostí a touha po pořádku a jistotách, hlavně těch sociálních, nahrává populistům (vydávajícím se za nezávislé) a může vést k destrukci demokracie a vytvoření autokratické vlády.


(c) 2000-2006 MaT, Všechna práva vyhrazena