MaT's World   |   Gemologie   |   NDT   |   Archiv IT
Turnov - Neoficiální a nezávislé stránky města Turnova (logo, 16,5 kB)

Seznamte se s vizí Petra Pávka

Ivan Turnovec

Ing. Petr Pávek je od roku 1998 starostou Jindřichovic pod Smrkem v libereckém kraji. O svou obec se příkladně stará a znám je zejména díky obecní vyhlášce zakazující vstup úředníkům. Působí v krajském zastupitelstvu a v současných volbách je, ač sám bezpartijní, kandidátem na hejtmana za Stranu pro otevřenou společnost. Tolik úvodem, protože téma na které chci upozornit není tentokrát osoba pana Pávka, ale jeho kniha jeho myšlenek a příkladů z praxe Jindřichovic, nazvaná Mám vizi. Publikace má formu otázek a odpovědí, kromě Petra Pávka se na jejím vzniku podílel i liberecký novinář a spisovatel Jan Šebelka. Celá práce je pojata jako rozhovor, kde Petr Pávek odpovídá na všetečné dotazy novináře. Jde o velmi zajímavé čtení, které bych doporučil nejen všem komunálním a regionálním politikům, ale i jejich voličům. Nemá cenu se ale o knize rozepisovat klasickou recenzní formou. I když před krátkým citováním několik základních údajů přeci jen uvést musím. Na 159 stranách jsou probrána v devíti kapitolách témata nad kterými se Petr Pávek zamýšlel a zamýšlí již delší čas. Dlužno uvést, že je z textu zřejmé, že má své vize podložené množstvím praktických zkušeností ze světa (žil několik let jako emigrant) i domova (kam se po roce 1989 vrátil). Jde o problémy běžného života o ukázky jak jej komplikuje zbytečná byrokracie, co je smysluplná ochrana životního prostředí, jak by se měly řídit obce a regiony, a jak se to snaží dělat v Jindřichovicích. Vedle konkrétních příkladů jsou zde obecné úvahy o politice a politické praxi. Já osobně si přečetl knihu Mám vizi s velkým zájmem a doporučuji jí jako učebnici všem kteří se, na rozdíl od mnoha politiků profesionálů, chtějí skutečně podílet na rozvoji své obce, svého kraje a celého svého státu, ne jen z obecných prostředků týt. Ke knize se určitě ještě vrátím, protože si to zaslouží. Zatím uvedu jen několik krátkých citací z kapitoly nazvané Komunikace:

„Napadá mě, jestli celá politika není nic než lobování? Výraz lobování získal v našich poměrech negativní nádech, ale ve skutečnosti je to cizí slovo pro účelovou komunikaci...

Trochu bych vás opravil, lobby je vstupní chodba v budově sněmovny... Lobování s výjimkou korupce je v politice legitimní proces, který bych doporučoval všem občanům a organizacím. Politika není nic jiného než místo, kde se scházejí různé skupinové a individuální zájmy, mnohdy velmi protichůdné. Je jisté, že kdo nepřijde a neprosazuje svůj osobní nebo skupinový zájem, má smůlu. Při lobování je velmi často důležité ovlivňovat nejen politiky, v tom dobrém slova smyslu, ale i opoziční názory. Ještě před politickým projednáváním by se mělo vše probrat v kuloárech, chcete-li v chodbách. Když to ani potom v zastupitelstvu neprojde, pak je třeba se do toho pustit znovu. Znova bych se snažil působit na lidi a na politiky formou osvěty a dělal bych to do té doby, než bych získal 70 nebo 90 procent hlasů. Nemůžeme přece tvrdit, že v té menšině, o které jsme mluvili, sedí samí hlupáci a že je proto můžeme válcovat!

Na to existuje nějaký recept? Jasně, být mezi lidmi, nebát se jich. O tom by politika měla být. Nejen opakovat fráze, volební hesla a šustit mávátky. Skutečně se pouštět do debaty o jednotlivých tématech, nebát se přiznat, že něčemu nerozumím. Kývnout na to, když z veřejnosti přijdou impulsy, podněty, nápady, na které člověk ve své pracovní slepotě nepřišel. Mnohdy se mi stane, že když takový podnět přijde, tak zcela přehodnotím všechny souvislosti, celý postoj. Možná, že to chce kus odvahy, větší než vyskočit s padákem z letadla.

Promiňte, ale věta: Skutečně se pouštět do debaty o jednotlivých tématech, nebát se přiznat, že něčemu nerozumím, mi zní také jako fráze. Nemohu si pomoci! Pak bychom ovšem mohli říci, že fráze je všechno. Když se dva lidé pohádají a jeden přijde s tím, že udělal chybu, omluví se nebo řekne: Pojďme si o tom promluvit, tak by to mohla být také fráze. Ale je to jinak, ve skutečnosti ten člověk vysílá signál: pojďme se pokusit o nápravu věcí, které vznikly naší nekomunikací.

Asi jsme se dostali k nuancím pravdivosti, schopnosti druhé přesvědčit, k politické či lidské upřímnosti... Když zůstaneme u politiky, která je v tomto případě rozhodující, jediným měřítkem je práce, která byla vykonána za uplynulé období. Vždycky když přijde do politiky někdo úplně nový, může mluvit jen o tom, co by dělal, a záleží na tom, jak je věrohodný, jak lidé uvěří nejen tomu, co říká, ale že se vůbec něco takového pokusí udělat. Na druhé straně je pak politická garnitura, do níž počítám také sebe, která dělá praktickou politiku již několik let. U jejího hodnocení nezbývá voličům a občanům nic jiného než se ohlédnout zpět a sečíst, co ten dotyčný udělal. Udělal to, co sliboval? Říkal, co si myslí? A pokud ano, pak mu lze věřit s mnohem větší vážností. Pravděpodobně neříkal fráze.“

Zbytek si přečtěte sami v knize Mám vizi od Petra Pávka, kterou vydalo nakl. DIALOG v Liberci v roce 2004. Věřte mi, že to je poučné i užitečné čtení. V knihkupectvích ji dostanete za 159,- Kč.


(c) 2000-2006 MaT, Všechna práva vyhrazena