MaT's World   |   Gemologie   |   NDT   |   Archiv IT
Turnov - Neoficiální a nezávislé stránky města Turnova (logo, 16,5 kB)

Tradiční zástavba na venkově

Pavel Hron

Tradiční zástavba na venkově byla vždycky vázána na místní podmínky, zejména na dostupné stavební materiály a na počasí. Současně musela plnit potřeby zemědělského provozu. Stavění bylo vždycky drahé a doprava stavebnin nákladná a svízelná. A tak se bral stavební materiál z nejbližšího okolí. Z tohoto materiálu se stavěly domy, které nejlépe odpovídaly místním klimatickým poměrům jako vichrům na mořském pobřeží, spoustám sněhu na horách, letnímu vedru na jihu a nebo hojnému dešti na severu. Jinou formu měla selská stavení tam, kde jejich obyvatelé pěstovali polní plodiny a jinou zase tam, kde se živili pastevectvím. Dík těmto určujícím faktorům se vytvořily v každé oblasti jedinečné, stále se opakující formy stavení, těsně spjaté s krajinou.

I nepříliš pozorný návštěvník si povšimne obrovských rozdílů mezi rybářskou osadou na Azorských ostrovech a berberskou vesnicí na okraji Sahary. Jaký rozdíl je mezi dřevěnými sruby ve Skandinávii a bíle zářící vesnicí v horách Sierry Nevady v jižním Španělsku! Všechny tyto stavby jsou součástí jedinečného charakteru té či oné krajiny, ve které se nacházejí.

Ale tak daleko pro srovnání jít nemusíme. I v rámci mnohem menších územních prostorů mohou výchozí podmínky vykazovat velké odlišnosti, které se pak zrcadlí v tradiční venkovské zástavbě. Slovácké stavení z nepálených vepřovic je vzdáleno jen několik desítek kilometrů od dřevěného valašského domu. K diferenciaci staveb v horských oblastech přispěl ještě další vliv, dnes bychom ho mohli módně nazvat sociálně-etnický determinátor. Vzhledem k nepříznivějším podmínkám pro zemědělství byly hory osídlovány později, kdy zemědělské plochy v nižších polohách už nebyly schopny uživit narůstající obyvatelstvo. Noví obyvatelé si do hor přinášeli rozličné tradice. V Alpách se vedle dřevěného srubu (především na severu a na východě) stavěly i domy kamenné (převážně na jihu a na západě). I Schwarzwald a Vogézy, dva souběžné horské masivy takřka identického přírodního charakteru, vykazují odlišné stavební formy. Společnou mají jen vše překrývající střechu, skýtající ochranu před vydatnými dešti.

Vesnice a venkovská zástavba, které dávají té či oné krajině její nezaměnitelný ráz, jsou dnes v celé Evropě ohroženy. Ohrožení je vyvoláno dvěma protichůdnými vývojovými tendencemi.

Díky zvýšené mobilitě nemusí dnes lidé bydlet v blízkosti svého pracoviště. Bydlení na vesnici „v zeleném" nabývá zvláštní atraktivity. Příjemnější životní prostředí a nižší ceny pozemků vedou k přesunu městského obyvatelstva a s ním i městských stavebních forem na venkov. Vesnice v dosahu měst nabývají charakteru městské periferie. Hlavní příčinou ohrožení venkovské zástavby jsou neustálé změny v zemědělské výrobě. Nové formy hospodaření vyžadují jiné, tedy i nové provozní objekty. Racionalizace vede k úbytku pracovních příležitostí a tím i k přesídlování venkovského obyvatelstva do měst. Vesnice se vylidňují. Souběžně probíhající industrializace a rozvoj služeb nejsou schopny tento trend zvrátit.

Tyto obecné tendence nabyly u nás v době komunistického temna zvlášť zostřených forem. Vesnice byly úmyslně zanedbávány, neexistovala žádná specifická venkovská zástavba, cílem bylo přiblížení venkova městu. Ze samostatných zodpovědně hospodařících zemědělců se stali nezodpovědní nádeníci s osmihodinovou pracovní dobou, se všemi následky jak na sociální strukturu tak i na vzhled venkovského sídlištního prostoru. Zaměstnanec zemědělského výrobního podniku nemusí bydlet v selském stavení, postačí mu nájemný byt v činžáku, tentýž byt, který ve městě vyhovuje průmyslovému dělníkovi.

Všechny tyto obecné vývojové tendence mají v Jeseníkách a v jejich podhůří svou vlastní specifiku charakterizovanou vylidňováním (úbytkem trvale žijících obyvatel) obcí následkem nedostatku pracovních příležitostí a s tím spojenou proměnu původních obytných domů na dočasně využívané rekreační objekty. Náš „návrat do Evropy" znamená i konfrontaci s problémy, s nimiž se potýkají i jiné evropské země, kde vývoj nebyl násilně přerušen obdobím totality, již po delší dobu. V těchto státech můžeme konstatovat dlouhodobý trend: nejdůležitějším hospodářským faktorem v průmyslově zaostalých venkovských regionech, ale především v horských oblastech, se stává cestovní ruch.

Detailním srovnáním různých evropských oblastí s rozvinutým cestovním ruchem dospějeme k poznatku, že existuje těsný vztah konkrétních forem cestovního ruchu na jedné straně a stavem krajiny a její tradiční zástavby na straně druhé. Tím, že tradiční forma staveb poznamenává krajinu a je součástí jejího nezaměnitelného rázu, je původní charakter zástavby jedním z determinujících předpokladů cestovního ruchu vůbec. Lidé nejezdí na dovolenou tam, kde to vypadá jako u nich doma.

Tam, kde se v horách praktikuje cestovní ruch „z vlastních zdrojů" (označovaný jako „nenásilný"), kdy zařízení cestovního ruchu patří místnímu obyvatelstvu, se setkáváme i s nejlépe zachovanou tradiční zástavbou a s dalším rozvíjením jejích forem. To jsou rovněž oblasti se stabilizovaným či dokonce narůstajícím osídlením. S touto situací se setkáme například v převážné části rakouských, německých a švýcarských Alp. Oblasti, v nichž se praktikuje intenzivní („tvrdý") cestovní ruch, jako ve větší části francouzských a částečně i italských Alp, kde tradiční zástavbu vytlačují hotelové komplexy nebo bující sídliště soukromých víkendových objektů, dochází k vystěhování obyvatel do městských aglomerací a k vylidňování hor. Likvidace tradiční zástavby je identická se ztrátou domova.

Náš domov, to není jen rodina, ale jak už slovo samo říká, i dům, ve kterém bydlíme, a krajina, ve které tento dům stojí. Jsou to vztahy mezi lidmi realizované v konkrétním prostředí, s nímž se člověk identifikuje, které jej poznamenává, ve kterém je zakořeněn. Je těžké si představit člověka zakořeněného v panelákovém sídlišti pražského Jižního Města. Základním charakterem zážitku domova je obšťastňující pocit útočiště, skrytosti. Lidé bez domova nevyvíjí stabilní identitu, ale potácí se bez vztahů, cíle a smyslu životem. Nejen rozvrácené rodiny, i domy mohou dělat z lidí duševní bezdomovce. Obydlí a sídlištní prostor jsou tak komponenty, které mají zásadní podíl na sociálním stavu společnosti. „Domov je kolébkou lidskosti."


(c) 2000-2006 MaT, Všechna práva vyhrazena