MaT's World   |   Gemologie   |   NDT   |   Archiv IT
Turnov - Neoficiální a nezávislé stránky města Turnova (logo, 16,5 kB)

Zelená cesta

Otakar Grund

Žilo - bylo, jedno zahradnictví daleko za městem. Lidé v něm pracovali od časného rána, dlouho až do Slunce západu. Donekonečna sázeli, okopávali, zalévali, sklízeli a připravovali pro lidi první jarní saláty, rajčata, okurky, kedlubny ale také nádherné sladké třešně, jablka i hrušky. Byla to práce nekonečná, v teple i v dešti, ale lidé tam chodili rádi, přestože to bylo notný kousek cesty za malé městečko. Všichni byli spokojeni, protože zahradníci své záhony pečlivě hnojili pravým hnojem a první jarní kedlubinky i ředkvičky se na ně jen smály, protože byly sladké jako med. Také zelené salátové listy byly křehoučké, jejich srdíčka slaďoučká a červené zahradní jahody, - no ty voněly už zdálky a na jazyku se jen rozplývaly…

Do zahradnictví lidé chodili z náměstí až k nemocnici a dál pak po silnici, ale kdo znal zkratku mezi domy, mohl projít mezi kvetoucími zelenými zahradami až k nejvyššímu místu, odkud byl nádherný rozhled po celém hezkém městečku i daleké okolní krajině, kde jakoby odhozený stříbrný pás nějaké kněžny, ležela kousek před obzorem řeka Jizera. Pak už všem poutníkům do rajské zahrady stála v cestě jen rozlehlá zelená louka. Co dělat? A tak první odvážlivci vyšlapali zprvu jen malou cestičku krásnou, voňavou zelenou travou, která je hladila po nohou za parných dnů, a smáčela jim střevíce i nohy za dešťů a večerní rosy. Cesta se časem rozšiřovala, ale nikomu to nevadilo. Lidé každým rokem vyšlapávali hned zjara svoji zelenou cestu a majitelé dál kosili vzrostlou trávu po obou jejich stranách a připravovali na zimu voňavé seno. Nechodili tu však jen lidé pro ovoce a zeleninu. Mnoho milenců z okolí si tu dalo své první polibky, sliby o věrnosti a lásce, možná, že i pár dítek časem přišlo na svět v malém městečku po vlahém večeru, stráveném v laskavé, všeobjímající voňavé trávě. Co na tom, že občas někdo pomačkal její stébla? Nikdo se nad tím nepozastavoval. Vždyť i staří sekáči, co naoko nad rozpustilými výrostky lamentovali, věděli, že taková hubička uprostřed voňavé louky s hvězdami přímo nad hlavou, chutná úplně jinak než kdekoliv jinde. „Kdepak jsi byl tak dlouho?“ tázali se často rodiče svých dítek. Avšak po odpovědi: „Ale nikde - na Zelené cestě,“ si obvykle začali uvědomovat, že jejich ratolesti jim právě dospívají.

A tak i cesta jednoho dne dospěla a dostala také svoje jméno. Začalo se jí říkat „Zelená“. Zelenou ji začali nazývat poutníci do zahradnictví, milenci a dokonce i výletníci, kteří tu procházeli ke vzdálenému lesu. Zelenou ji nazval i starý a moudrý pan architekt, když opravoval letitý plán města. „No ovšem, Zelená, jak také jinak. Vždyť ji tu už tak vlastně všichni znají,“ řekl si.

Jednou však přišel Rudý kouzelník a Zelenou cestu všem zakázal. Přijely traktory s pluhy a místo zeleně s nepřeberným množstvím voňavých lučních květů, táhnoucí se až k obzoru, otevřely se hnědavé jizvy Země. Zelená cesta zmizela…

Když se lidé dlouho marně sháněli po své zamilované cestě, přišel opět syn Rudého kouzelníka. Vloudil se k plánům na radnici a potají, aby si toho nikdo nevšiml, načmáral žlučovitou tekutinou k jedné z cest jméno Zelená. „Tak, tady máte tu vaši Zelenou cestu. Smradlavou, betonovou a asfaltovou.“ A s jizlivým chechtotem dotvrdil vše razítkem, aby už nikdo nikdy nemohl nic změnit. A tak se taky stalo.


(c) 2000-2006 MaT, Všechna práva vyhrazena