MaT's World   |   Gemologie   |   NDT   |   Archiv IT
Turnov - Neoficiální a nezávislé stránky města Turnova (logo, 16,5 kB)

Vzpoura davů a krize Evropy

Ivan Turnovec

Na politickou a sociální krizi Evropy - a západní civilizace obecně, upozornil v roce 1930 ve své knize Vzpoura davů José Ortega y Gasset (1883 -1955). Reagoval tehdy hlavně na rozpínavost nacismu a komunismu, ale jeho myšlenky jsou podnětné i dnes, sedmdesát pět let po jejich publikování a 50 let po smrti. Zaslouží si proto připomenout to co zůstává aktuální. Ve své knize Ortega píše: Pro současný evropský veřejný život je nejdůležitější, ať už v dobrém či ve zlém, fakt, že davy dosáhly plné společenské moci. Protože však davy, právě proto, že jsou davy, nemohou a ani neumějí řídit svou vlastní existenci, tím méně vládnout společnosti, trpí nyní Evropa nejvážnější krizí, jaká mohla země, národy a kultury potkat.

Základní předností demokracie je to, že poskytuje rovnost rovným. Její hlavní chybou je, že poskytuje také rovnost nerovným. Problém Evropy a jejího vývoje je totiž to, že moc je více či méně rovnoměrně rozprostřena po celé společnosti a výsledkem ředění elit je kulturní úpadek. Podle Ortegy „lidská společnost je aristokratická vždy, ať chce či ne, svou vlastní povahou, a to až do té míry, že je společností, jen pokud je aristokratická; pokud svůj aristokratický ráz ztrácí, přestává jí být".

„Vzpoura davů“ je plodem toho, co Ortega nazval „hyperdemokracií". Vynikající lidské vlastnosti, a společenskou normu, je podle něho třeba hledat jen u nemnohých, nikoli u všech. Vedení a řízení společnosti by mělo být vyhrazeno jen pro ty skutečně nejlepší. Skutečnost je ale jiná. Vládne se davově (stranicky) prostřednictvím veřejného mínění. „Dav drtí vše co je jiné“ a likviduje individualitu jako zdroj civilizace. Proč je davový člověk nezpůsobilý vládnout? Davový člověk je člověk, který přijímá sám sebe takového, jaký je; není ochoten klást na sebe nějaké požadavky, považuje se ale také za rovného komukoli jinému. Je protiklad „člověka vybraného", jenž na sebe ve snaze o získání široce pojímané dokonalosti klade vysoké mravní i odborné požadavky na sebe i druhé. „Takže v duchovním životě, který svou vlastní podstatou vyžaduje a předpokládá kvalifikaci, lze pozorovat postupující triumf pseudointelektuálů nekvalifikovaných, nekvalifikovatelných a diskvalifikovaných svým vlastním duševním založením. Tato charakteristika platila nejen v době psaní knihy, ale platí i pro většinu současné politické reprezentace, a to ne jen v postkomunistických státech. Platí totiž, že život společnosti je obecně takový, jaký je její život duchovní. Ortega mluví o mentalitě davů, „dav" nemá nutně základ společensko-ekonomický, ale převážně intelektuální.

Střední školy a university se nejen od základů demokratizovaly, ale staly se také centry vulgární, nekvalifikované sofistiky. Vzdělání, které poskytují, má většinou sloužit zájmům mas ve jménu rovnosti a tolerance (např. politická korektnost, multikulturalismus). Intelektuální dokonalost je dnes všude, i na akademické půdě, vzácností. Místo toho, aby školy a university vedli ke kultivaci chování i rozumu, vychovávají jen pragmatické materialisty schopné udělat pro osobní, případně skupinový profit cokoli.

Dnešní politik je „vulgární člověk“, na tomto místě lze připomenut Zemana, Grosse, či Paroubka. Ti kteří „vládnou“ jsou vždy spokojeni sami se sebou. Ortega to přesně popisuje: Tato spokojenost se sebou samým je nutká uzavřít se všemu zasahování zvnějšku, neposlouchal, nemyslet na cizí mínění a nedbat na ostatní. Jeho niterný pocit vlády ho neustále vybízí, aby tuto vládu provozoval. Proto bude rozvíjet svou činnost tak, jakoby na světě existoval pouze on a jemu podobní... Bytost, která se teď vyskytuje všude a všude vnucuje své vnitřní barbarství, je vskutku rozmazleným děckem lidských dějin.

Problém liberalismu (rovnost a vláda zákona) je z velké části důsledkem vzniku institucí, které jedincům zajišťují více svobody, než bylo kdy možné, ale zdá se, že tyto instituce nejsou schopné týmž osvobozeným jedincům zajistit, aby v poskytnuté svobodě žili zodpovědně. Ortega přirovnává průměrného davového člověka naší doby k rozmazlenému aristokratovi (protikladu aristokrata zasluhujícího úctu), jenž dědí životní podmínky, které sám nestvořil a v nichž není způsobilý žít, jelikož „každý život je boj a úsilí být sám sebou"; a davový člověk je „spokojený sám se sebou" a samolibý. Takto davy dědí instituce a životní podmínky, které vyžadují velké duševní i fyzické úsilí a odvahu tvořit; a udržet je vyžaduje stejné úsilí. Podle názoru Erica Fromma se moderní člověk pokouší „zbavit břemene své nové svobody" a nejostřejším vyjádřením masového útěku před svobodou je odmítání přemýšlet. Být kultivovanou lidskou bytostí znamená kultivovat svého ducha, aby si člověk vypěstoval morální charakter a intelekt, protože „bez idejí nemůžeme žít na lidské úrovni". Integrální spojení mezi myšlením a kulturou je právě to, co je přerušeno u davového člověka, který se dostal ke společenské moci skrze rovnostářství. Ortega jasně říká: „Průměrný člověk je nový barbar, opozdilec za současnou civilizací, archaickou a primitivní v porovnání s jeho problémy, jež jsou hrozivě, nekompromisně moderní. Tímto novým barbarem je především duševní pracovník, učenější než kdykoli dříve, ale zároveň více nekulturní - inženýr, lékař, právník, vědec.“ Jestliže existuje pevný vztah mezi intelektem a kulturou, musí existovat také souvislost mezi intelektem, kulturou a vládou. A tuto souvislost narušila liberální demokracie a technika, takže davový liberální demokrat je také technokrat, který má sice metodologické znalosti, ale malé povědomí o širších souvislostech.

Proč je ale takové množství lidských bytostí, jimž chybí kvalita, které však dnes ovládají náš každodenní život, především prostřednictvím veřejného mínění, vědy a vzdělávání? Ortega říká zcela otevřeně, že masová, rovnostářská hyperdemokracie ničí civilizaci a kulturu. Jde však ještě dál a upozorňuje, že společnost sama je ze své podstaty „aristokratická". Dnešní liberalismus je ve slepé uličce, protože předpokládá, že vládnout (sobě samým i ostatním) mohou mnozí; ve skutečnosti mohou na každé společenské úrovni vládnout jen někteří. Vyplývá to z faktu, že řídit nebo vládnout vyžaduje velkou námahu a úsilí, používání rozumu. A to je vyhrazeno jen nemnohým. „Nemůže existovat svoboda bez zodpovědnosti“ a současný stav je přímým důsledkem hluboké neznalosti a přehlížení tohoto zásadního principu. Podle Ortegy je dnešní davový člověk přesvědčen, že má veškerá práva, ale žádné povinnosti. To jej vede k tomu, že se nechce znát k žádným povinnostem, ale osobuje si, aniž ví proč, neomezená práva. Toto přesvědčení je důsledkem rozmazlování materialistickou výchovou v nadbytku, která na člověka neklade žádné nároky a nestanovuje mu žádná omezení.

Politický liberalismus nemůže fungovat bez doprovodného občanského sociálního programu výchovy k zodpovědnosti. Občanem se člověk nerodí, občana je z něj zapotřebí vytvořit výchovou. Problém vlády davu vzchází z nepochopení a nesprávné aplikace principu rovnosti v dobách demokracie. Obecně se předpokládá, že jelikož si jsou všichni lidé rovni z hlediska politického (před zákonem), musí si být rovni také po stránce společenské a ekonomické. Toto překroucení původního smyslu rovnosti (ochrana před tyranií a diskriminací, podpora příležitostí) vede k obrovským a vše prostupujícím strukturálním společenským problémům, co se týče vlády a pořádku.Mylný názor, že hlavní zásadou manželství je rovnost, končí u mužů a žen představou spoluvůdcovského postavení, kdy právo rozhodovat mají oba manželé stejné; výsledkem je stálé napětí ohledně řízení domácnosti a stále rostoucí počet rozluk a rozvodů. Ale to není všechno. V mnoha společenských oblastech není manželství chápáno jako svazek mezi mužem a ženou, ale také jako spojení muže s mužem nebo ženy s ženou. Zavedením nekompromisního rovnostářství do domácností ztrácí půdu pod nohama dokonce i přirozená, hospodárná „dělba práce"; vznikají tak vážné problémy ohledně výchovy dětí a nastávají situace, kdy oba partneři (pokud se nerozvedou) pracují mimo domov. Je samozřejmé, že v rodinách a domácnostech vládne chaos.

Je nutné odlišovat vládnutí od zákona. Zákon zajišťuje svobodu všem jedincům stejně; ale kdo z nich by měl vládnout a v jaké společenské funkci a instanci, to není záležitost, kterou lze chápat jako otázku rovnosti. Již Aristoteles uvádí, že náležité pochopení přirozenosti (a především lidské) rozumem nám poskytne nejlepší obrysy společenské struktury - struktury, která může být jen sotva rovnostářská. Alexis de Tocqueville chápe jako základní problém demokracie, která si více cení rovnosti než svobody: „...demokratické společnosti mají přirozenou zálibu ve svobodě; ponechány samy sobě o ni usilují, milují ji a cítí opravdovou bolest, když je o ni někdo připravuje. Ale pro rovnost cítí opravdovou vášeň, nenasytnou, věčnou, nepřekonatelnou; touží po rovnosti ve svobodě, a není-li to možné, přejí si ji tedy v otroctví. Snesou chudobu, zotročení, barbarství, ale neí aristokracii?“

Problémem vlády se zabýval Platón ve své Ústavě.Na otázku „kdo by měl vládnout" odpovídá, že spravedlivá vláda je vláda moudrosti, i když moudrý člověk často vládnout nechce a mnozí si ani nepřejí, aby vládl. Liberální, ústavní demokracii lze zachovat jen tehdy, pokud má své meze; u každého spravedlivého režimu existuje možnost, že sklouzne do nespravedlnosti.

Jakkoli těžké je připustit si to v dobách demokratického rovnostářství, měl Platón pravdu, když tvrdil, že spravedlnost vyžaduje, aby ve společensko-politické sféře panovali filosofové (jako protipól překultivovaných intelektuálů) ve smyslu usměrňování veřejného mínění, řízení vědy a vzdělávání otevřeným filosofickým uvažováním v sokratovském smyslu. Liberální, ústavní demokracie potřebuje politickou filosofii, přestože se jí vyhýbá a často jí opovrhuje. Politická filosofie rozlišuje - a vysvětluje přirozený rozdíl - mezi tím, co je průměrné a co je vynikající, mezi pouhým míněním (doxa) a skutečným věděním (epistémé), mezi realitou a ideálem, mezi tím, kým jsme, a tím, kým bychom měli být. Liberální, ústavní demokracie se musí smířit s přirozenou a naléhavou nutností uznání a zachování nerovnosti mezi lidmi ve smyslu rozlišování mezi lidskou nevědomostí a lidskou dokonalostí. Řešení problému naší doby závisí na tom, zda davy budou naslouchat rozumným. Naléhavě je zapotřebí prakticky a konkrétně spojit vládu s moudrostí, pokud má být vláda lidí, prostřednictvím lidí a pro lidi, v jedenadvacátém století alespoň trochu přijatelná. Na tomto místě jen opět připomínám ZDRAVÝ ROZUM, ten konkrétní hlavně, ale i stranu Zdravého rozumu, kterou pokládám podle jejího programu za vhodnou. S programem se seznamte: - projekt na řešení nezaměstnanosti a korupce - www.vnitrostatnioffset.cz - projekt politického systému - DEMOKRACIE - www.demokracie.info - VOLBY 2006 - STRANA ZDRAVÉHO ROZUMU - www.szr.cz

Kniha Vzpoura davů vyšla v českém překladu V. Černého a J. Forberského v roce 1993 v Nakl. Naše vojsko v Praze. Připomenuta byla, při příležitosti 50ti let od smrti J. Ortegy, v loňském zářijovém Bulletinu Občanského institutu.


(c) 2000-2006 MaT, Všechna práva vyhrazena