MaT's World   |   Gemologie   |   NDT   |   Archiv IT
Turnov - Neoficiální a nezávislé stránky města Turnova (logo, 16,5 kB)

Víkendová káva

Otakar Grund

Stále jsou lidé, kteří dodnes nepropadli presu, kávě ledové, kapučínu či kávám alžírským a kdovíjakým jiným. Jsou stále příznivci starého pravého „turka“, nebo jak jeden můj přítel praví – nefalšovaného „Dadákova mouru“. Nakonec, proti gustu, žádný dišputát ! Existují však už dnes restaurace, kde jej prostě nedostanete. Znáte to. Personál vám začne vysvětlovat, že to už není moderní, že ty jejich rozpustné jsou mnohem zdravější, a kdesi-cosi, jako byste to vy sami nevěděli?

Tedy musím přiznat, že i já patřím k vyznavačům oné „klasiky“ a docela mi vadí, když mi někdo přímo vnucuje něco jiného.

Skoro pravidelně s přáteli navštěvujeme svoji oblíbenou „lepší“ hospůdku, kde obvykle v pátek večer posedíme a „splachujeme“ úspěchy i trable uplynulého týdne. Není to dávno, co i sem jednoho dne dospěl moderní trend a známý číšník nám s politováním oznámil, že klasický turek tu už bohužel skončil. Důvod byl na první pohled jasný. V koutku výčepu se leskl novotou právě zakoupený moderní kávovar, který představoval několik desítek tisíc korun investice a ta se majiteli zřejmě musela co nejdříve vrátit. Co dělat? Jenomže tentokrát jsem odmítl kapitulovat. Odeběhl do vedlejšího obchodu a vrátil se s pytlíkem pražené kávy. „Víš co?“ povídám číšníkovi, který už málem patří do rodiny nás, stálých hostů, „tady máš kafe a když přijdu já a mí známí, uvaříš nám tohle!“ Postarší majitel ve dveřích se sice chvíli ošíval, ale nakonec přiznal, že i on sám si rovněž na klasice pochutná nejvíc. „Tak si pro tu ostudu uvař z mého, a až dojde, koupím další. To víš, ty máš teď takové výdaje s tím kávovarem, tak aby tě to nakonec nepoložilo. Kam bychom potom chodili? Majitel beze slova zmizel ale drzá hláška zabrala.

Příští týden volám na číšníka: „Tak kávičku z toho mého!“ „Kdepák, pánové, žádný problém – tureček se už zase vaří…“ hlásil nám s úsměvem a mrknul při tom šibalsky okem.

Vzpomínám, že já také dostal „lekci“ ještě v osmdesátých letech, když jsem se poprvé vypravil s rodinou na dovolenou do tehdejší Jugoslávie. Pozdě, až na zpáteční cestě se mi zachtělo několika známým přivézt nějaké dobré víno a při zastávce v malém městečku zamířil ke krámku s nápoji. Pár kroků před vchodem však vyšel starší muž v ošuntělém saku a tyčí s hákem začal stahovat roletu. Právě mu padla a on končil. „No to je ale smůla,“ říkám si a brzdím své kroky. Všiml si mě. „Kam jdeš?“ povídá. „Šel jsem pro víno, ale teď už nejdu nikam,“ vysvětluji mu rozpačitě. „Proč?“ „Přece zavíráš,“ začal strohý rozhovor. „Čech?“ Kývnu. „Poď dál!“ Zdráhám se. Muž vytlačil roletu zpět, až úplně nahoru, otevřel dokořán dveře a zval mě s příjemným úsměvem dovnitř. Najednou zmizel kdesi vzadu a vyšel v bílém plášti. Kristepane! on se snad kvůli mně i převlékl, uvědomuji si. Ale to už mi nabízel bílé, červené, ptal se chci-li sladké či trpčí, levnější, nebo kvalitnější a kolik? Když viděl, že chvilku váhám, sáhl pro sklenku a nalil k ochutnání. Vzal jsem čtyři lahve dvou druhů, on mě vyprovodil ven, potřásl rukou a popřál šťastnou cestu. Pak teprve zmizel v krámku, aby se znovu převlékl a konečně zavřel. Šel jem tehdy k autu a v duchu se hrozně styděl snad za všechny prodavače při pomyšlení, že u nás doma...

Doba se dávno změnila, avšak slibovaný zákon trhu stále ne a ne přijít. Minulý týden jsem požádal o informace o koupi motocyklu na výhodné splátky. Ačkoliv jsem byl v obchodě sám, místo vysvětlení mi prodavač podal čtyřstránkový leták: „Tady si to proštudujte a pak přiďte!“ Jinde, hlavně ve velkoobchodech, vám zase „podávají“ zboží, o němž vůbec nic nevědí…

A přece to není vždy a všude stejné.

Na jaře náhle zemřel můj příbuzný. V malém obchůdku, který teprve nedlouho vlastní má známá, jsem si narychlo, prakticky ze dne na den, objednal smuteční kytici. Řeknu rovnou - že s obavami. V neděli večer úmrtí - v úterý pohřeb, tedy saframentsky málo času. V malém květinářství se mi ve vzpomínkách pomalu začala vracet Jugoslávie: „Za kolik?“ „Pěknou - tak do tisíce!“ „Kdy to chceš?“ „V poledne!“ „To tu nejsem.“ „Panejo, pohřeb je v jednu“ „Hm, dobře, tak tu počkám a zaťukej na dveře!“ Opravdu nepřeháním, když řeknu, že k rakvi jsem nepoložil kytici, ale hotové umělecké dílo…

Smuteční hostina má být v salónku, ale není. Vcházíme do restaurace, kde k mému úžasu opodál sedí a kouří pár štamgastů a v rohu běží televize. Popravdě řečeno, co taky seženete za jeden jediný den? Přesto protestuji. Za zeptání přece nic nedám. Volám do „naší“ oblíbené hospůdky v přízemí hotelu: „Poslyš, stala se nepříjemnost. Smuteční hostina a … můžeš nám pomoct?“ „Kolik vás je?“ „Patnáct.“ „Dobře, tak za deset minut.“ Přicházíme do tiché místnosti s upraveným stolováním pro patnáct lidí a příbuzní jsou očividně překvapeni. „Co si můžeme dát k jídlu?“ zkouší možná jeden z nich personál. „Cokoliv!“ „A přípitek?“ „Taky.“ „Chlazené šampaňské?“ „Samozřejmě.“ Dojídáme bezvadné jídlo a objednávám si kávu. „Tu tvoji, že?“ ptá se majitel. „Jaká je to ta tvoje ?“ vyzvídá příbuzný. „Pravý turek do skla a s čepicí šlehačky.“ „Počkejte, tak tu si dám taky.“ Najednou se zvedá ještě několik dalších rukou. Po chvíli se v klidu a tichu nad vzpomínkami na zemřelého vznáší vůně dobré kávy a alespoň částečně vyplňuje příjemně atmosféru nepříjemného okamžiku předešlého loučení. Škoda, že tu není náš příbuzný s námi. Pochutnal by si…


(c) 2000-2006 MaT, Všechna práva vyhrazena