MaT's World   |   Gemologie   |   NDT   |   Archiv IT
Turnov - Neoficiální a nezávislé stránky města Turnova (logo, 16,5 kB)

Jaký je vývoj „nové“ osobnosti?

Ludmila Illášová a Ivan Turnovec

V počátečních fázích lidského vývoje byla společenským základem rodová (rodinná) společenství, která také zpočátku zajišťovala výchovu a výuku dovedností pro svou nastupující generaci. Škola jako instituce vznikla až během obecné profesní specializace. Znamenala výchovu ke kolektivní spolupráci i v případě individuálního vzdělávání. Tak škola fungovala až do konce dvacátého století. Dnes se stále výrazněji prosazuje absolutní individualismus. Při hodnocení současného společenského vývoje evropské civilizace používají filozofové, sociologové, psychologové, ale i mnozí další často výraz „krize". Jsou tak v rozporu s mnohdy spokojenými ekonomy a dalšími technokraty vyznávajícími pouze zisk. Kdo má pravdu?

Mezigenerační rodinná solidarita je zpochybňována stejně jako monolitnost rodiny tvořené ženským a mužským prvkem a s tím spojená vzájemná zodpovědnost členů rodiny vůči sobě navzájem, i ke zjískávání vědomostí potřebných pro život. To je v rozporu s konzervativním pojetím, které vycházející z předpokladu, že teprve manželské společenství rodičů a dětí je základní a úplnou společenskou jednotkou s hospodářskou, sociální a výchovnou autonomií. Se v současnosti prosazovaným názorem, že každý člověk, tedy každý muž a každá žena, je zcela izolovaným jedincem a jeho sociálním partnerem je stát. Problém zajišťování školního vzdělání a vzdělanosti národa má hlubší kořeny než je jen kvalitní příprava pedagogú a reforma školství. Hospodářsko-politická situace ovlivňuje společprezentace neprojevuje výraznější snahu nakupené problémy řešit. Při tom návrhy existují. Dovolím si na tomto místě citovat Michaelu Freiovou, pracovnici Občanského institutu: „Vztah státu k rodině ovlivnit lze: ale chceme-li tento vztah ovlivnit, musíme mít stále na zřeteli, že stát je jenom jednou z institucí veřejné sféry a jeho politika je spoluurčována jejím klimatem. Tím chci říci, že i když v řadě otázek, jako je konkrétně nedostatek levných bytů, je stát institucí klíčovou, není jedno, jaké klima mu pro jeho práci vytvoří veřejná sféra jako celek. Zda to bude klima socialistické, kde se bude na rodinu pohlížet jako na instituci a priori podezřelou a vyžadující stálou kontrolu, nebo klima libertariánské, podle něhož představuje rodina a děti jakési soukromé hobby, které má význam pouze pro její členy ...., nebo klima konzervativní... Rodinnou politiku totiž můžeme koncipovat tak, že se zaměříme na podporu autonomie rodiny a jejích vnitřních vazeb, že budeme respektovat individuální uspořádání v jejím rámci, že jí umožníme co největší hospodářskou nezávislost."

Hlavní problém současnosti je v tom, že stát si uzurpuje právo zasahovat do rodiny jako instituce tím, že se zaměřuje nikoli na rodinu jako celek, ale na jednotlivé její členy. Řeší se práva dítěte, žen samoživitelek, seniorú a to někdy v rozporu se základním smyslem rodiny. Není to tak dávno, co se vedla v českém parlamentu zcela vážně debata o tom, že by v novém Občanském zákoníku neměla být formulace, že „dítě je povinno ctít své rodiče". I tento paradox potvrzuje, že v současné společnosti došlo k destrukci hodnotového žebříčku. Funkční rodina totiž není sociální problém, vychovává nejen děti, ale postará se i o své seniory. Chybou je převádět vše jen do roviny finanční nákladovosti. To co rodina ve společnosti potřebuje je hlavně podpora morální a její společenské ocenění.

Škola jako výchovná instituce - Za uplynulých šesnáct let došlo ve školství jen k jedinému zlepšení a tím je výuka jazyků. Jinak ale není situace nijak slavná. Zvyšuje se sice počet středoškoláků s maturitou (maturitní jsou i četné obory učňovské zakryté označením manažerské), ale současně s tím klesá jejich všeobecné vzdělání. Alternativní představy některých „školských podnikatelů“ o zvýhodňování soukromého školství, které mají i podporu u části poslanců nejsou nyní příliš rozumné. Zajistit jednotnou základní školní výchovu je pro všechny občany povinností státu. Vzdělání absolventů základních i všeobecně zaměřených středních škol (gymnázií), by mělo být srovnatelné. To mohou zajistit pouze shodné osnovy a jednotný systém oceňování znalostí. Metodické řízení proto musí být jednotné a to individuální přístup řady soukromých škol zatím neumožňuje. Pokusy o elitářské dělení společnosti již při základním vzdělávání není ani demokratické, ani moudré. Diskutuje se o školství, síti škol i charakteru výuky. Někdy je to převáděno jen na peníze, které požadují kraje, školy i učitelé. Jde ale o uhýbání od skutečných problémů.

Uznává se pouze individuální úspěšnost a i ta jen prostřednictvím dosaženého osobního majetku. Dosáhnout takovéhoto „úspěchu“ není jednoduché. Znamená to velkou psychickou i fyzickou zátěž. Znamená to odvrhnout, pro starou Evropu tradiční, křesťanskou morálku s celým desaterem. Vypadá to paradoxně a také to paradoxní je v době, kdy se o osobní svobodě a lidských právech halasně vykřikuje na nejrůznějších mezinárodních fórech. Deformace mezilidských vztahů je naopak daleko větší než kdykoli dříve. Tradiční osobnostní rysy mezi které patří konzervativní soudržnost rodinná i národní, jsou odkládány jako nemoderní. Přibývá agresivních násilníků.

Jedinec se cítí být kolečkem v obrovském computeru, nepatrnou tečkou na internetu, hříčkou koncernů a politických machinací. Odkud má čerpat sebevědomí, kde se může osvědčit, prokázat odvahu a sílu (jak to čítáváme ještě v pohádkách)? Čím více se člověk stává anonymnější, bezvýznamnější ve své jinakosti, tím více mu pocit osobního zadostiučinění chybí, tím více po něm touží, tím větší roli pro něj hraje obdiv. Vzhlíží k filmovým, sportovním či politickým hvězdám, jež požívají v dnešní době téměř královských výsad a bohatství, pro většinu běžných smrtelníků nedostupných. Tato nedostupnost jej vede alespoň k povyšování se nad jinými. Tak Američané pohrdají Evropou, Angličané Francouzi a naopak, Francouzi Němci, Němci většinou ostatních Evropanů, Evropané Afričany atd., atd. Zajímavé je, že si snad každý myslí, že je v něčem lepší než ti ostatní a při tom to není pravda. Technický rozvoj umožňuje snadnou komunikaci mezi národy i kontinenty a člověk by tedy očekával, že bude podporovat přátelské soužití na celoplanetární úrovni. Pravdou je ale spíš opak, nacionalismus a nenávist rasová, náboženská či národnostní se stává stále masovější.

Možnost bojovat za prokazatelně lepší budoucnost, která znamenala seberealizaci mnoha mladých v uplynulém režimu, v demokratických podmínkách chybí. Otázkou sice je, zda jde skutečně o demokratické podmínky. K demokracii se totiž hlásí prakticky všechny typy vlád. Současně všechny vládnoucí strany tvrdí, že se snaží o co nejlepší řešení občanských problémů. Zároveň proti každému protestu uvádí námitku, že dané poměry si zvolila většina obyvatel v demokratických volbách. Demonstrace a stávky jsou většinou povoleny, nikdo si tedy nemůže ztěžovat. Neutuchající touha po ideálech a po smyslu života nicméně vede nemalou část společnosti k permanentní kritice poměrů. Kritika je často jen pasivní. Hospodské stěžovatele známe již z komunistických dob. Existuje ale i její aktivní složka. Tendence bouřit se, zvláště v mladých lidech, kterým chybí příležitost kde a jak mohou dokázat svou invenci a sílu, hledá své příležitosti. Šíře témat je veliká od klasického sektářství, přes ochranu přírody k neofašismu či anarchismu. Často jde o planý protest, a zbytečné násilí, ať jde o fotbalové stadiony, demonstrace proti globalizaci, či militantní akce „ochránců přírody“. Zde můžeme hledat podhoubí nacionalismu a rasismu všeho druhu, a současně s tím i vytváření bojovných účelových společenstev se svou vlastní účelovou morálkou nahrazující společenstva přirozená (hlavně rodinné vztahy). Agresivita některých skupin může znamenat i výrazný střet s celou okolní společností, příkladem mohou být islámští teroristé, neofašisté a mnozí další. Hospodářský a nastupující společensko-politický vývoj vyžaduje flexibilitu, rychlou změnu postojů, chování, zvyklostí, znalostí. To je zatím pro většinu populace neakceptovatelné.

Závěr - Dnes ještě považujeme za pozitivní, že se člověk nemůže rychle měnit, není tudíž tolik manipulovatelný. Zítra to může být považováno za anachronismus, ostatně již dnes se to začíná projevovat. Rychlý společenský a technický vývoj informační společnosti není závislý na přímých znalostech (vše potřebné se najde v databázích) a není třeba si vážit zkušenosti. To co se začíná vyžadovat je flexibilita, schopnost rychle se přizpůsobit, a vžívat do nových rolí, či povolání. K hladkému fungování ekonomiky se ukazují být nejvhodnější instrumentální vztahy, spočívající na jejich pokud možno vzájemné užitečnosti a trvající jen tak dlouho, dokud zaručují užitek alespoň jednomu z účastníků. Připomínat zcela nesmyslné vraždy, ke kterým čím dál častěji dochází, je na tomto místě zbytečné. Nicméně i to je projevem formování společnosti, respektive výchovy jako takové. Jak si s tím naše společnost poradí je otázkou.

Literatura: TURNOVEC I. Rodina jako ohrožený druh. http://politikon.info/index.php?option=com_content&task=view&id=2832&Itemid=9 TURNOVEC I. Ortegova Vzpoura davú. http://virtually.cz/index.php?art=5991


(c) 2000-2006 MaT, Všechna práva vyhrazena