MaT's World   |   Gemologie   |   NDT   |   Archiv IT
Turnov - Neoficiální a nezávislé stránky města Turnova (logo, 16,5 kB)

Občané obce

Milan Duda

Samo slovo „občan“ je odvozeninou staroslovanského slova „obec“ ve významu „člen obce“, tedy „člověk z jiné rodiny, leč bydlící s námi“ 1. Podle současného právního řádu jsou občany obce fysické osoby v této veřejnoprávní korporaci inkorporované. Inkorporovány jsou pak pouze fysické osoby, které jsou na území obce hlášeny k trvalému pobytu 2. Tento zákonný okruh občanů obce může obec sama ze své vůle rozšířit i o fysické osoby zákonná kriteria nesplňující udělením čestného občanství. Občanství obce je statutem fysické osoby, vyjadřujícím souhrn jejích práv a povinností ve vztahu ke korporaci, jíž je členkou. Občanství lze nabýt toliko narozením s tímto statusem nebo přistěhováním se do obce a jak výše uvedeno též jeho udělením samotnou obcí. Pozbýt je pak lze pouze úmrtím nebo vystěhováním se z obce 3 či odnětím občanství uděleného samotnou obcí. Dřívější úprava osobního základu obce, zakotvující jiné principy pro určení příslušnosti k obci, byla zrušena již velmi dávno a nelze se jí žádným způsobem dovolávat 4; příslušnost k obci dnes není dána ani původem, ani narozením, ani dobou pobytu v obci, ani vlastnictvím nemovitého majetku na území obce. Rovněž nutno zdůraznit, že nikdo nemůže být současně občanem dvou obcí vyjma případů čestného občanství, neboť to vylučují předpisy o evidenci a pobytu občanů 5.

Je však třeba upozornit, že v době vydání naříkaného usnesení soudu platilo ještě dřívější obecní zřízení č. 367/1990 Sb., podle jehož § 7 odst. 1 byla inkorporována pouze ta fysická osoba, která měla na území obce skutečný trvalý pobyt. Teprve od 12. listopadu 2000 je účinné ustanovení § 16 odst. 1 písm. b) nového obecního zřízení č. 128/2000 Sb., podle něhož k inkorporaci postačuje ohlášení trvalého pobytu v obci. Před účinností nového obecního zřízení se tedy soud neměl ke zjištění občanství žalovaného v naší obci (což pro něj bylo hlavním důvodem pro ustavení naší obce poručníkem) spokojit pouze s údajem o trvalém pobytu dle evidence obyvatel, leč měl zjistit skutečný trvalý pobyt žalovaného. Ohlášení a zápis trvalého pobytu je totiž výhradně evidenčním úkonem, z něhož před 12. listopadem 2000 nevznikala nikomu žádná práva (dnes byl tento ryzí evidenční charakter zrušen tím, že právním účinkem ohlášení a zápisu trvalého pobytu dochází k inkorporaci fysické osoby do obce; ohlašující fysická osoba tím získává status občana obce) a nebylo to důkazem o občanství žalovaného v naší obci. Základním ústavním právem, respektovaným i za bývalého individuální svobodě ne zrovna přejícího politického režimu (vyjma jeho počáteční fáze), je svoboda pobytu. Proto nebylo lze ze samotného zápisu v evidenci obyvatel bez dalšího šetření dovozovat občanství žalovaného k naší obci, zejména když na adrese v evidenci obyvatel evidované ho nebylo možno nalézt.

Se statutem občana obce je spojena řada práv, další práva může občanům přiznat sama obec formou obecně závazné vyhlášky 6 či i pouhou interní instrukcí 7; povinnosti pak může obec svým členům ukládat za podmínek stanovených zákonem formou obecně závazných vyhlášek 8. (Zde záměrně pomíjíme vztah mezi obcí a jejím občanem při výkonu přenesené působnosti obce v kvadrantu I., neboť zde přísně vzato nejde o vztah obce a jejího občana, leč o vztah správního orgánu a každé fysické či právnické osoby).

Použití termínu „občané“ v ustanovení § 36a odst. 4 dříve platného zákona č. 367/1990 Sb. nevzbuzuje žádných pochybností o jeho designátu, neboť v případech, kdy zákonodárce chtěl některou normu v tomto právním předpise obsaženou vztáhnout i na jiné fysické osoby než toliko občany obce, užil obratu „fysická osoba“ 9. Polysémie je v právních předpisech vyloučena a stejné slovo „občan“ nemůže mít v různých ustanoveních stejného právního předpisu odlišný význam, leda by šlo o odkaz na jiný právní předpis toto slovo v odlišném významu užívající. Obsah užitého pojmu „občan“ lze dobře dokumentovat zejména dikcí § 20 odst. 2 10 tohoto zákona, v němž právo vyjádřit se k návrhu rozpočtu a vyúčtování hospodaření přiznává zákonodárce expresis verbis „občanům obce“ a způsob uplatnění těchto připomínek upravuje expresis verbis pro „občany“ – jistě by bylo absurdním tvrdit, že k návrhu rozpočtu obce se mohou vyjádřit toliko její občané, ale ústně na jednání zastupitelstva mohou tato vyjádření pouze občanů obce uplatnit všichni občané státu. Obecní zřízení č. 367/1990 Sb. o státním občanství prostě vůbec nehovoří a užívá-li pojem „občan“, užívá ho pouze jako legislativní zkratku pojmu „občan obce“, definovaného v § 7 odst. 1. Změnu přinesl teprve nový zákon č. 128/2000 Sb., který pojem „státní občan“ užívá, vždy však důsledně ve tvaru „státní občan“ 11 nebo „občan České republiky“ 12.

Vztah mezi obcí a jejím občanem je vztahem veřejnoprávním, z čehož nepochybně plyne, že obec musí ke všem svým občanům přistupovat stejně a nesmí se vůči nim dopouštět žádné diskriminace, ať již positivní či negativní, leda by zvláštní zákon výslovně stanovil jinak. Mezi obcí a jejími občany mohou být jistě navazovány též vztahy soukromoprávní (a též jsou), ty však jen na principu dobrovolnosti (a vesměs na smluvním základě) a obec i občan jsou si v nich zcela rovni. Takovýmto soukromoprávním vztahem mezi občanem a jeho obcí může jistě být i zastupování občana obcí v jeho právních záležitostech – to však lze toliko na základě svobodně a dobrovolně uzavřené dohodě o plné moci.

Obec jako veřejnoprávní korporace vlastnící ve prospěch členů korporace rozsáhlý majetek nemůže libovolného občana či skupinu občanů nijak zvýhodňovat, neboť zvýhodnění jednoho je vždy a nutně znevýhodněním jiného. Zvýhodnila-li by obec libovolného svého občana, znamenalo by to automaticky poškození ostatních občanů, byť i jen tím, že by na zvýhodněného občana bylo ze společných prostředků vynaloženo více. Je však jistě nepochybné, že některé skupiny občanů takovéto zvláštní zvýhodnění potřebují a většinou je jim též poskytováno. V těchto zvláštních případech jsou však zvýhodnění poskytována na základě většinového konsensu o tom, že zvýhodnění je právě v těchto případech nutno poskytnout k zajištění výhody pro celek či v zájmu ochrany celku, a tato zvýhodnění jsou vždy založena na normativní úpravě (ať již právním předpisem či interní instrukcí) zajišťující rovný přístup všem ve stejné životní situaci, omezený pouze reálnými, zejména ekonomickými možnostmi obce. Do této skupiny patří například zajišťování asylového ubytování, zvýhodněné nájmy nebytových prostor pro podnikatele, poskytující jinak nedostatečně zajištěné služby v obci (nebo pro občanská sdružení k podpoře jejich činnosti), či jiná zvýhodnění poskytovaná podnikatelům k podpoře zaměstnanosti v obci, poskytování půjček k podpoře oprav bytového fondu apod.

Ze statusu občana obce (ani ze statusu občana státního) nevyplývá právo občana na to, aby ho obec zastupovala v jeho soukromoprávních vztazích. Ani obec nemá platným právním řádem přiznáno obecné právo autoritativně zasahovat do soukromoprávních vztahů svých občanů. Obec do soukromoprávních vztahů svých občanů vůbec zasahovat nemůže vyjma interdiktní ochrany dle § 5 občanského zákoníku, což však není samostatnou působností obce leč působností přenesenou (kvadrant I.), již ostatně nevykonávají všechny obce, ale jen obce s pověřeným obecním úřadem.

Funkce opatrovníka je svou podstatou funkcí obhájce opatrovance, neboť opatrovník je povinen hájit zájmy a práva opatrovance a dbát toho, aby opatrovanec nedoznal ve svých právech újmy. Jde tedy o činnost výrazně subjektivní – opatrovník stejně jako advokát nemá nalézat právo a hledat spravedlnost, leč má bez ohledu na spravedlnost hájit opatrovance všemi prostředky, které nejsou contra legem (tedy mohou být i secundum legem!). Opatrovník tedy hájí zájmy opatrovance i na úkor jiných osob. Je-li opatrovníkem obec, měla by hájit zájmy opatrovance i proti zájmům ostatních svých občanů; ze své veřejnoprávní posice je však obec povinna přistupovat ke všem svým občanům stejně.

Přestože obec nepochybně může v rámci svého postavení soukromoprávní právnické osoby uzavřít s libovolným svým občanem (a koneckonců s libovolnou osobou) soukromoprávní dohodu o plné moci k zastupování občana v jeho soudních sporech, musela by s ohledem na své veřejnoprávní postavení takto přistupovat ke všem svým občanům a vytvořit interními předpisy systém normativně upravující případy a podmínky, za nichž tato pomoc bude občanům poskytována. Pokud by to však některá obec skutečně učinila, dostalo by se toto její jednání do rozporu s předpisy upravujícími výkon advokacie, a byla-li by tato služba občanům poskytována za úplatu, šlo by dokonce o neoprávněné podnikání.

Obec nemůže hájit zájmy svých občanů individuálně a i když Nejvyšší soud České republiky svým rozsudkem č. 2 Cdon 330/97 ze dne 25. srpna 1999 13 dílčím způsobem takovéto obecné právo obci přiznal, šlo v tomto případě spíše o uznání actio popularis a obec jednala svým jménem, nikoli jménem individuálně určených svých občanů. Navíc v tomto případě ani nešlo o zájmy jednotlivých občanů, leč o zájmy všech občanů jako pospolitosti, vytvářející obec (a tedy skutečně o actio popularis).


Poznámky:
  1. Václav Machek: Etymologický slovník jazyka českého, NLN s.r.o Praha 1997.
  2. Zákonem č. 128/2000 Sb., byl tento okruh fysických osob se statutem občana obce zúžen jen na ty fysické osoby, které mají současně status občana státního. Tím k 12. listopadu 2000 pozbyly obecního občanství všechny osoby s cizím státním občanstvím a bezdomovci, jimž byl podle zvláštních předpisů povolen trvalý pobyt na území České republiky.
  3. Leč vhledem k poznámce shora dnes i pozbytím občanství státního.
  4. Právo měšťanské bylo zrušeno ke dni 6. květnu 1920 a právo domovské pak ke dni 1. lednu 1949.
  5. § 10 odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb. a dříve § 4 odst. 1 zákona č. 135/1982 Sb.
  6. Například statutem územně členěného statutárního města či vyhláškami o místních poplatcích nebo o vytvoření účelových fondů k podpoře obcí upřednostňovaných aktivit občanů (např. fond rozvoje bydlení).
  7. Například jednacím řádem zastupitelstva či zásadami pro vyřizování stížností apod.
  8. Přičemž ústavnost dikce § 10 dnes platného obecního zřízení č. 128/2000 Sb. je poněkud nejistá.
  9. § 5, § 9, § 18, § 36 b), § 70.
  10. Návrh rozpočtu a vyúčtování hospodaření za uplynulý kalendářní rok musí být vhodným způsobem zveřejněny nejméně 15 dnů před projednáním v obecním zastupitelstvu, aby se k němu mohli občané obce vyjádřit. Připomínky k návrhu rozpočtu a k vyúčtování hospodaření za uplynulý rok mohou občané uplatnit buď písemně ve stanovené lhůtě nebo ústně na zasedání zastupitelstva.
  11. § 16 odst. 1 písm. a), § 17 zákona č. 128/2000 Sb.
  12. § 103 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb.
  13. Obec je oprávněna domáhat se ochrany před obtěžováním hlukem podle § 127 odst. 1 občanského zákoníku, jestliže jím jsou při užívání jejích staveb a pozemků nad míru přiměřenou poměrům obtěžováni její občané.

(c) 2000-2006 MaT, Všechna práva vyhrazena