MaT's World   |   Gemologie   |   NDT   |   Archiv IT
Turnov - Neoficiální a nezávislé stránky města Turnova (logo, 16,5 kB)

Vzpomínání

Čestmír Hofhanzl

Byl jsem vychován k odpovědnosti, k tomu, že určité věci člověk nesmí v žádném případě udělat. Naše drobná, udřená maminka nám dětem opakovala: „Přeskoč, přelez, nepodlez“. Události a chování lidí komentovala slovy „to se nedělá, nedovedeš se živit rukama“. Když v šedesátých letech již nestačili a s tátou museli vstoupit do družstva, řekla mi jednou: „To není život, nemá to žádnou poezii“. Nikdy nepřijala jejich hodnoty a způsob života. Jen za nás děti chodila prosit, aby nás pustili do školy.

I za komunistů se dalo žít podle zásad, které nám máma vštípila, byl-li člověk sám v sobě schopen rozlišit, co má hodnotu a co je cennější. S oklikami a zpožděním let se dalo i vystudovat. Člověk si nemusel s nemravným režimem i okolním prostředím zadat. Vždy jsem věděl, že komunismus musí jednou skončit právě proto, že je to nemravný systém a způsob života. Komunizace Československa po „únorovém vítězství pracujícího lidu“ proběhla asi nejhladčeji ve východoevropských satelitech sovětské říše. V žádné jiné zemi patřící do sovětského „tábora míru a socialismu“ nedošlo k tak totálnímu zestátnění jako v Čechách. Prakticky všichni jsme se stali zaměstnanci a otroky jejich státu. Stejně tak měla naše země primát v počtu členů komunistické strany (per capita).

Příčinou tak lehkého přechodu ke komunismu a přizpůsobení se způsobům a pravidlům nemravného systému byla již tehdy mravní mělkost, nedostatek hrdosti a ztráta sebeúcty v naší české populaci. Zažil jsem ten čas v nejcitlivějším období svého života, v dětství, tak abych to nikdy nezapomněl.

Sedláci v našem jihočeském městečku se bránili vstupu do JZD slovy „půjdu až půjde Hofhanzl“. Táta byl místní hospodský, řezník a sedlák. Pro výstrahu zavřeli tátu do pracovního tábora. Nikdo se ho nezastal. Sedláci vstoupili do družstva a nám se všichni vyhýbali. Máma do družstva nešla. Se čtyřmi dětmi dva roky dřela na hospodářství a ještě jsme o žních jezdili na kole do vedlejší vsi pomáhat její sestře vdově, které vzali na vojnu dva syny. Táta, když se vrátil, do hospody, kterou mu vzali, již nikdy nevešel.

Později, když jsem začal brát rozum a chápat svět kolem sebe, porozuměl jsem, proč moji rodiče, obyčejní venkovští lidé, jednali tak jak jednali. Díky jejich příkladu jsem poznal, co je mravnost, hrdost a sebeúcta.

V šedesátých letech, když již nebylo Stalina a jeho periodických krvavých čistek, které držely ten zločinný systém intaktní, začala se obludná mocenská stavba vnitřně rozkládat. Československý „obrodný proces“ jara 1968 byl především problémem a konfliktem uvnitř vládnoucí komunistické hierarchie. Nekomunistická veřejnost si ve své většině ani nestačila uvědomit, co se děje, natož aby byla schopna se postavit na vlastní nohy. Ruský vojenský zásah a „pacifikace“ vnitřních rebelů byla sice logická, ale opožděná. Likvidovala již ložisko vnitřní hereze. Stalin svými krvavými čistkami likvidoval preventivně již jen pomyšlení „chtít myslet jinak“.

Výběr Gustáva Husáka do čela pacifikační „normalizační“ hierarchie byl též logický. Technologický stroj a samospád jeho fungování si našel a vybral odpovídající řídící součástku. Systém a jeho spolujezdci se nechtěli měnit, chtěli pokračovat.

Již nešlo bezohlednými krvavými čistkami přebudovat celý řídící aparát, dát příležitost kariéry a postavení novým poslušným ctižádostivcům. Husák byl starokomunista bez iluzí, znalý mechanismů fungování mocenského soukolí.

Kdo byl ochoten popřít sám sebe, ponížit se, podle potřeby spáchat padoušství, dostal šanci přežít v postavení a funkci. Husákova éra udělala ze zločinů a zločinců krytých a chráněných ideovými důvody zločiny individuální.

Důsledkem dvacetiletí sedmdesátých a osmdesátých let byla hluboká vnitřní demoralizace nejen „součástek“ komunistického aparátu, ale celé společnosti. Po sedmdesátém roce se již nikdo nemohl odvolávat na systém a ideologii. Lidské selhání, špatné chování a zločinné jednání bylo osobní věcí každého. Každý měl za takové jednání nést osobní odpovědnost.

Z toho, co jsem v tom dvacetiletí viděl a zažil, jsem postupně pochopil, že změnu, kterou navodila okupace s následnou husákovskou demoralizací, si málokdo u

vědomil. Dvacetiletí mezi léty 1969 až 1989 bylo dobou hlubokého mravního rozkladu.

Na celostátní odborné scéně jsem ve svém oboru viděl, jak se šéfy pracovišť stali lidé, kteří nikdy nepracovali. Ti ve svém okolí nesnesli člověka se samostatným myšlením. Odborné semináře se staly čtením rešerší z literatury, které si mezi sebou rozdělovali stejní lidé. Nebyly původní práce, společnost vnitřně zamrzla a zkameněla.

Čtyřikrát jsme se v těch letech s rodinou stěhovali, protože jsem se odmítl přizpůsobit. V tom čase jsem položil základy svému všeobecnému vzdělání. Prohledával jsem antikvariáty, a ve filosofii a historii jsem hledal odpověď na to, co jsem kolem sebe viděl se odehrávat.

Odrazem podivné schizofrenie, kterou procházela „normalizující se“, to je pustnoucí a rozkládající se společnost, bylo společenství vytvářejícího se „disentu“. Jeho většinový základ tvořili lidé, kteří vyšli z lůna rodné strany a jejího předvoje pracující třídy. Lidé, kteří si s nemravným systémem a ideologií zadali. Prohráli v mocenské rvačce a vypadli z kasty vyvolených. V předlistopadovém disentu bylo velmi málo osobností, které se komunistickému systému a jeho způsobu vládnutí i hodnot postavili proto, že to byl systém ze samé své podstaty nemravný.

Vycházíme-li z kulturního základu lidského vědomí, bylo složení a orientace lidí, kteří tvořili disent, přirozené. Generace, které ještě měly ve svém vědomí a zvycích chápání pojmů mravnosti z předkomunistické doby, byly již mrtvé nebo na konci běhu svého života, již neměly vliv. Z většiny lidských jedinců, kteří tvořili komunistickou společnost, udělal obludný komunistický mlýn masu plebsu, kterou tak jasnozřivě předpověděl ve svých knihách Orwell.

Nosnou ideou disentu se stala „osvícenská idea“ lidských práv. Idea, která fungovala a byla zneužita již těmi, kteří ji ve Francouzské revoluci vyhlásili. Oficiální odpůrci režimu neprotestovali a nebouřili se proti vládnoucí komunistické moci proto, že se chová nemravně, jako by ani nebyli lidské bytosti.


(c) 2000-2006 MaT, Všechna práva vyhrazena